Když mi po devítiletém zaměstnání u pana V. Brychty v Telči Arbeitsamt tamtéž k všeobecnému překvapení velmi rychle a „srozumitelně“ doporučil vyměnit jehlu, šicí stroj a žehličku za opratě, pluh a kosu, stal se ze mě zemědělec - kočí. Dobu před osvobozením jsem prožíval u hospodáře v sousední vesnici.
Již od konce dubna 1945 se stupňovala činnost amerických leteckých svazů, bylo slyšet výbuchy a dunění děl, nic již nefungovalo, nešla elektřina, nefungovala pošta, nejezdily vlaky. I v této napjaté atmosféře a v obavách z blížící se fronty jsme museli respektovat úděl zemědělce za každé situace plnit své úkoly vůči půdě a chovaným zvířatům.
Do Řečice dne 30. 4. 1945 přitáhla německá vojska a byla ubytována v obou třídách zdejší školy. Vojáci zřizovali na silnicích zátarasy. Dne 5. 5. 1945 se celá vesnice díky tomu, že jeden ze sousedů měl rádio na baterky, dozvěděla, že v Praze vypuklo povstání, že tam probíhají urputné boje, a že v boji o rozhlas umírají čeští lidé, a že Praha volá o pomoc.
V reakci na tyto události místní občané odzbrojili přítomnou německou vojenskou skupinu v obci. Vojáci bez odporu odevzdali zbraně, které byly uloženy na četnickou stanici. Tyto jim byly druhý den 6.5. po příjezdu vyššího důstojníka, který pohrozil použitím násilí, po klidném jednání vráceny. Téhož dne celá posádka včetně uprchlíků, většinou žen a dětí z pruského Slezska, kteří byli ubytováni ve zdejším zámku, odtáhla směrem k Volfířovu. Dva vojáci z této skupiny zběhli a ukryli se v okolních lesích. Zároveň musely být také staženy už vyvěšené československé prapory a hned 7. 5. byly opět vyvěšeny.
Dne 8. 5. se hrnula prchající německá armáda naší obcí směrem od Dačic ke Studené (silnice na Jindřichův Hradec byla ucpána) s cílem uniknout ruskému zajetí. Na všech stranách hořelo a ozývalo se dunění děl blížící se fronty, výbuchy a silné detonace plnily neustále ovzduší. Byly ničeny tanky a auta, kterým došly pohonné hmoty nebo zůstaly stát pro poruchu.
Tu noc nikdo z obyvatel vesnice nespal. Vozy a hospodářské stroje vytáhli všichni za humna. Šaty, prádlo a zásoby potravin ukryli do sklepů. Lidé sami hledali úkryty v hlubokých úvozových cestách a lesích.
Pěší vojska se rozběhla do lesů, kde byla pochytána mladými muži z vesnice a odvedena do zajateckých táborů u Českého Rudolce a Starého Hobzí. Při této akci byt v lese „V Mezích“ při přestřelce zastřelen jeden ozbrojený Němec a pohřben na hřbitově ve Volfířově.
Požár kůlny u Čísla popisného 28. zapáleného raketou prchající armády, byl rychle hasiči uhašen. K ránu již prchající vojska hromadně odhazovala zbraně a naši muži je odnášeli na četnickou stanici a ozbrojeni utvořili místní stráž. Lesy byly plné německých vojáků, kteří nekapitulovali.
Dne 9. 5. asi v deset hodin projela poslední německá vojenská auta od Telče a okamžitě občané stavěli slavobránu s ruským nápisem „Ať žije Rudá armáda !“ za pomoci ing. Župníka, emigranta z Ukrajiny. Rudá armáda přijela do Řečice ve směru od Telče, po uvítání pak odjela do Lipolce, kde se ještě bojovalo.
10.5. od časných ranních hodin až do noci projížděla Řečicí Rudá armáda dvěma proudy - od Dačic a od Telče směrem na Jindřichův Hradec a Tábor pomoci Praze. Po projetí motorizovaných jednotek valily se nekonečné řady koňských povozů, řízených většinou asijskými vojáky. Své znavené koně měnili zde za koně sedláků.
Ve dnech 2. - 9.6. 1945 muselo německé obyvatelstvo na základě rozhodnutí vítězných mocností opustit ČSR, z obcí našeho okresu odcházeli do Rakouska. Tím se uvolnily vesnice na jihu našeho okresu a bylo je nutno osídlit českým obyvatelstvem. Z Řečice se tam odstěhovalo 11 rodin s asi 70 obyvateli, z toho 4 rodiny deputátníků z místního velkostatku.
Část německých vojáků ze zajateckého tábora u Českého Rudolce, kdejich bylo přes sto tisíc, většinou mladých chlapců, byla vybrána na různé práce při obnově válkou zničeného hospodářství. Jedna skupina byla dočasně přidělena do velkostatku v Řečici. Ač poraženi, stálev sobě živili touhu po pomstě. Pracovníkovi velkostatku, který na ně dohlížel, řekli: „My ještě přijdeme, my se ještě vrátíme.“ Dotyčný se toho sice nedožil, ale ještě dnes jsme svědky podobných snah.
Po odsunu německých zajatců bylo na práci u velkostatku přiděleno několik maďarských rodin ze slovenského pohraničí, dle sčítání obyvatel z 22.5. 1947 se jednalo o 15 osob, které byly také po parcelaci velkostatku odsunuty.
V říjnu 1945 byla zahájena výstavba vodovodu ze studánky „Královna“ a okolních pramenů v řečických lesích pro Dačice a okolní vesnice. Výkopových prací se kromě místních obyvatel a lidí z okolních vesnic účastnilo také asi 50 německých zajatců do doby jejich odsunu (asi po dobu jednoho roku).
Na nucené práce byli v době protektorátu povoláni: Vávrů Antonín čp. 38, Lojka Jan čp. 58, Vávrů František Čp. 62, Šeda Jan Čp. 41, Stejskal František Čp. 64, Vejmělek Josef Čp. 27, Vávrů Emilie Čp. 9 a Smutný Jan Čp. 14. Dodatečně byli na budování zákopů pro německou armádu dne 9.1.1945 posláni Smejkal Adolf Čp. 25, Adamec Josef Čp. 26 a Čeledíni Platz Čp. 3 a Třeček Čp. 28.
V této válce z totálně nasazených zahynuli při amerických náletech Vávrů František v Mostě a Lojka Jan v Mnichově. Čest jejich památce a „...třikrát běda národu a zemi, Vás mučedníků zapomene li...“.
Jaroslav Smejkal
LISTY JIHOZÁPADNÍ MORAVY č. 5/2002